Posted in Všeobecné údaje

Kraj okolo Baru se nachází v jihozápadní části Černé Hory na březích Jadranského moře a zaujímá povrch o velikosti 505 km². Délka mořského pobřeží činí 46 km, z čehož devět km jsou pláže. 65 kilometrů dlouhý, povlovný spád krajiny končí na březích Skadarského jezera

Posted in Všeobecné údaje

Podnebí Barského kraje je dáno sousedstvím dvou velkých vodních ploch - Jadranského moře a Skadarského jezera – a horským pásmem Rumije. Vyznačuje se dlouhými, teplými a suchými léty a mírnými, deštivými zimami. Nejvyšší průměrné měsíční teploty v červenci dosahují hranice 23, 5ºC. Nejnižší teploty v lednu jsou 8, 5 ºC. Plavecká sezóna trvá od poloviny května do poloviny října. Tou dobou má voda teplotu až 26 ºC.

Posted in Všeobecné údaje

V okresu Bar žije přibližně 40 000 obyvatel. Osídlení je soustředěno zejména v osadách výrazně městského typu. Protože jsou vesnice snadno přístupné z dopravních tepen, celý kraj je intenzivně využitý a půda tohoto přímořského a jezerního kraje je zemědělsky obdělávána. Prostředí tohoto kraje je známo mnohonárodnostním obyvatelstvem několika náboženských vyznání, které žije po staletí v duchu tradic snášenlivosti. Letitý návyk soužití vzájemně se respektujících kultur, netypický pro balkánské prostředí u sousedů, se nenarušil ani v důsledku dramatických politických událostí a státních převratů, do kterých v průběhu dějin docházelo.
Zajímavá okolnost, typická pro obyvatelstvo kraje, je ta, že se mikrolokality mezi sebou výrazně liší. Tato odlišnost se projevuje v odlišných lidových zvyklostech. Tak se na příklad v barském kraji vyskytuje tolik typů lidových krojů v počtu, jakým se nemůže pochlubit žádný jiný kraj v Černé Hoře. Tuto rozmanitost nejlépe vystihuje výraz „soulad rozdílů“, typický pro místní obyvatele.

Posted in Všeobecné údaje

Bar je starobylé město. O jeho počátcích existuje málo spolehlivých údajů.
Přítomnost života a osídlení v těchto krajích už v prahistorickém, a dále ilyrském, řeckém a římském období dokazují archeologické vykopávky a naleziště velkého rozsahu a vysoké kvality. Jmenujme alespoň pozůstatky neolitického sídliště, objevené u příležitosti hloubení studny ve vsi Čeluga, sekyru z období neolitu nalezenou na území Šušanju, velkou mohylu tamtéž, náhrobky ve vsi Ravanj, různé vázy vyrobené technikou černých figur a podobně.
Starý olivovník v Mirovici je chráněná přírodní pamětihodnost, která je důkazem toho, že zde už před více než dvěma tisíci lety existovala uspořádaná sídliště.
Původ jména Bar se vysvětluje různě. Řecký název zní Αντιβαρεος (Antibareos), římský Antibarum, slovanský - Bar.
Město má pohnuté a zajímavé, slavné a tragické dějiny, v jejichž průběhu tu často docházelo ke střídání dobyvatelů a panovníků.
Začátkem VII. století bylo město osídleno Slovany. V IX. století bylo podřízeno panovníkům Zety, kteří tu založili první slovanský stát v zemi. Sídelní město knížete Vladimíra bylo v Krajině (Ostrosu). V IX. a X. století byl kraj začleněn do byzantské provincie („tématu“) Dyrrhachion – Praevalis.

Roku 1042 ve známé bitvě na svazích Rumije zvítězil zetský panovník Vojislav nad početným byzantským vojskem. Tato bitva vešla do dějin pod názvem Bitva u Baru. Zde byl roku 1077 korunován na krále syn knížete Vojislava Michajlo. Královské korunovační insignie mu propůjčil Papež. Michajlův syn a následník Bodin byl pánem Baru v letech 1082 – 1101. Díky Bodinovu vytrvalému úsilí obdrželo roku 1089 Barské biskupství povýšení na nadbiskupství. Tehdy se Bar stal církevním střediskem Bodinova království.
V polovině XI. století se Bar stal součástí království Duklja a posléze znovu Byzance, pod jejíž vládou setrval do roku 1183. Toho roku byl spolu s celým královstvím Zeta začleněn do království pod vládou dynastie Nemanjičů. Součástí tohoto království byl do roku 1360. Toto období se považuje za období největšího rozmachu města. Během těchto let byl Bar autonomní městská komuna. měl svůj vlastní zákoník, erb, ba dokonce i vlastní oběživo. Stefan Nemanja “Prvovjenčani“ v oslavném životopisu svého otce mluví o „slavném městu Baru“. To je první zápis jeho slovanského názvu.
V 60. letech XIV. století uznal Bar za své vladaře Balšiće, mocný rod, který usiloval o vytvoření samostatného územního celku v krajinách okolo Skadru. Jelena, vdova Đurađa Balšiće, a Balša III. považovali Bar za své sídelní město.
Začátkem XV. století nastaly časy válek a vlády místních mocných baronů. Bar v těchto dobách často střídal pány: od roku 1404 byl benátským dominiem, od roku 1412 ho znovu získali Balšićové, od roku 1421 padl do rukou despoty Stefana Lazareviće a od roku 1427 despoty Đurđa Brankoviće, za jehož vlády se znovu stal hlavním městem státu Zeta.
Ale již roku 1443 se Benátky zmocnily města včetně přímořských krajů na úkor vévody Stefana Vukčića Kosače. Roku 1571 město dobylo turecké vojsko. Bar zůstal pod tureckým panstvím 307 let, až do roku 1878, kdy byl osvobozen černohorskými vojenskými oddíly. V průběhu dobývání bylo město značně poškozeno. Tehdy se část obyvatelstva přestěhovala z původního městského jádra na břeh moře – Pristan, kde začátkem XX. století vzniklo nové město.
Rada ministrů Knížectví Černá Hora roku 1908 vydala vyhlášku, kterou se nově vznikající město nazvalo Bar.
V Baru ve XII. století vznikl známý «Letopis popa Dukljanina» neboli «Barský rodokmen», literárně – historický spis a nejstarší dílo tohoto druhu v kultuře Jižního Slovanstva. Spis se zabývá lidovým podáním a historickými pověstmi od příchodu Slovanů do poloviny XII. století, přičemž nejvíce pozornosti věnuje dějinám Zety.

Posted in Všeobecné údaje

Kraj okolo Baru se vyznačuje rozmanitou flórou a faunou. Typ vegetace, který převládá v pobřežní části kraje, je křovinatý porost. Směrem na sever, v oblasti horských masívů Sutormanu, Lisinja a Rumije rostou smíšené dubové a bukové lesy. V přímoří rostou zejména vavříny, myrta, oleandr, hloh, trnka, asparagus a jiné. Citrusy (mandarinkovníky, pomerančovníky, citrónovníky), granátový strom, olivovník, vinná réva a fíkovník jsou typické ukázky rostlinné vegetace okolí Baru. Pro turisty je zajímavá stará oliva na Mirovici a Gingo biloba v parku paláce krále Nikoly. Na území barského kraje žijí různé druhy ryb, obojživelníků, plazů, ptáků, savců a vzácných druhů bezobratlých. Nejvíce vyniká bohatstvím ptactva Skadarské jezero, kde žije 270 druhů ptactva, z nichž nejvýznamnější je pelikán, vzácně se vyskytující druh. Milovníky myslivosti lákají také loviště divé zvěře (zajíc, jezevec, liška, vlk, divočák) na Ostrosu, Rumiji, Lisinju, Sutormanu a Sozině.

Bar je také bohatý na mořskou flóru a faunu. V pobřežním pásmu žijí různé živočišné druhy: škeble, mušle, plži, ježci, hlavonožci, raci. Tyto druhy jsou také zdrojem zdravého a kvalitního masa, i když ne vždy jsou využívány nejlepším způsobem.
Kraj v okolí Baru je z ekologického hlediska příklad zdravého životního prostředí bez znečišťujících zdrojů a z tohoto důvodu je velice vhodný pro různé druhy turistiky.

Posted in Všeobecné údaje

Ve středověku byl ochráncem města SVATÝ JIŘÍ. Je mu zasvěcena velká katedrála, která byla vybudována ve XII. století. Katedrála Sv. Jiří byla místem korunovace panovníků království Duklja.

Posted in Všeobecné údaje

Pověst o granátu z Crmnice barvy červeného vína

Na místě, kde je vesnice Brijege v Crmnici, se skrývá před zubem času a lidskou pozorností malé náleziště krystalů rudého zbarvení – granátů. Granáty mají velikost pepřového zrna, s šestnácti fasetami a satelitem. Všechny jsou stejné a všechny spadají do skupiny spesarina.
Podle pověsti ještě ve starověku v období vinobraní nosívala vybraná panna první stočené víno ve džbánu na hlavě a rozlévala ho v lese na znamení díkuvzdání bohyni Zemi. Jednu pannu však na cestě k cíli zastihla noc. Ani světlo měsíce jí nepomáhalo najít cestu a dívka zabloudila. Když se ocitla v neznámé končině, plné temných stínů, dívka zkameněla strachy, pustila džbán, ten se rozbil na padrť a na místě, kde vyteklo víno, nitro země vykouzlilo granáty barvy vylitého vína.
Dosavadní tradice se tak přerušila, aby na její místo nastoupila nová: tak se jako záruka plodnosti a dobré sklizně sbírají krystalky granátů a schraňují se v prvním toho roku stočeném džbánu vína.

Pověst o vílách, vílích penězích a vílině jeskyni

Pověst o vílách, víliných penězích a Vílině jeskyni souvisí s místem Asprice, na svazích pohoří Sutorman, v kamenitých, na vodu a lesy bohatých kopcích nad Barem.
Víly žily rozptýleny všude po horách, ale jejich místo setkávání byla jeskyně, zvaná Vílina jeskyně. Je těžko přístupná, umístěná na skále pod sutormanskou horou Lonac (1004 m nadmořské výšky). Podle lidové pověsti se nikdy nikomu nepodařilo vejít do jeskyně, kromě Iva Dragišiće z vesnice Limljani v XIX. století.
Jak vyprávěl svým potomkům, když se spustil do jeskyně na provaze, přivázaném ke kmeni, uviděl v přední části jeskyně kulatý kamenný stůl, kamenné koryto, ve kterém se zadělávalo těsto na chléb, a jídelní náčiní. Do druhé části jeskyně nesměl vstoupit, protože ho víly varovaly, že pokud to udělá, na celou jeho vesnici padne kletba.
Pověst praví, a lidové podání přenáší vyprávění z pokolení na pokolení, jak krásné a pilné víly rády poskytovaly pomoc mrzákům, osamělým a nešťastníkům tak, že za noci dokončovaly práce, které tito lidé za dne nestihli nebo neměli sílu dokončit. Víly lidem radily, napomínaly je a utěšovaly, opatrovaly sutormanské prameny a studánky, mstily se a jasnými znameními hrozily podvodníkům a lhářům, přátelily se s pastýři a hlídaly stáda.
Vypráví se, že jednou, když se jedna víla vracela od člověka, který žil sám, a ona mu pomáhala s přípravou jídla, ji spatřili mladí venkovští chasníci. Proto se víly, které podle lidové pověsti nesmí spatřit lidské oko za dne, rozhodly opustit kraj a svoji jeskyni. Spatřená víla prohlásila: «Při všech 365 sutormanských pramenech, pro nás tu již není místa!» Nato se víly sebraly a za sebou zanechaly svoje hory a svoji jeskyni.
Ale protože si přály, aby na ně lid pamatoval v dobrém, na odchodu za sebou házely vílí penízky, a přisoudily každému, kdo najde jeden takový penízek, aby ho štěstí provázelo po celý život.
Je těžké povšimnout si vílina penízku, najít ho. Najít štěstí není snadné.
Spolu se zvláštním a nezapomenutelným zážitkem při hledání vílího penízku je kraj, kam se za ním vypravíte na výlet, půvabný sám o sobě, pro mnohé vodní zdroje, potůčky, léčivé prameny a vzduch, který voní po bukových a dubových lesích pohoří Sutorman.

Legenda o kříži Sv. Vladimíra a lásce v Vladimíra a Kosary

Kříž Svatého Vladimíra ochraňuje rodina Androvićů jako vzácnou relikvii. Každý rok, na svátek Sv. Trojice, se kříž vynáší na vrcholek Rumije, na místo, kde kdysi, podle lidové pověsti, stál kostel. Mezi lidem se zachovala zvyklost, že každý, kdo se účastní procesí, nese kámen. Lidová pověst totiž praví, že se kostel sám od sebe znovu postaví, až bude kamení dostatek. Průvodu se zúčastní věřící tří náboženství – pravoslavní, katolíci i muslimové.
Kříž byl nalezen po zřícení kostela Sv. Marie a dnes je majetkem rodiny Androvićů. Je dlouhý 45 cm, široký 38 cm a tloušťky 2, 5 cm. Je zhotoven ze dřeva a pobit pozlacenými plátky. Místo, kde ho rodina ochraňuje, znají jen dva nejstarší příslušníci rodu.
Kříž má souvislost s osobností dukljanského knížete Vladimíra (980 – 1016), jehož sídelní město bylo v Krajině (Ostrosu). Kníže Vladimír byl zajat ve válce s makedonským carem Samuelem roku 997 a zavlečen jako zajatec do žaláře v Prespě. Do sličného dukljanského knížete se zamilovala dcera cara Samuela, Teodora (Kosara), které se kníže zdál «sladší než medový plást». Pohrozila otci, že skočí do jezera a utopí se, jestliže ji za Vladimíra neprovdá. Krátce poté Vladimír a Kosara uzavřeli manželství a žili v paláci blízko kláštera Prečista Krajinska na Skadarském jezeře.
Když zemřel car Samuel, jeho následníkem se stal Vladislav. Ten brzo po převzetí trůnu pozval knížete Vladimíra na návštěvu do Prespy a na znamení záruky osobní bezpečnosti mu poslal zlatý kříž. Vladimír si byl vědom, že Vladislav je vrtkavé povahy, a proto ho požádal o zaslání dřevěného kříže, protože «na takovém byl ukřižován Spasitel». Vladislav vyslal tři mnichy s dřevěným křížem, ale když Vladimír nakonec přicestoval do Prespy, byl zabit na prahu tamějšího kostela. V okamžiku vraždy držel v ruce dřevěný kříž a s ním je v Prespě i pochován.
Vladimírova žena Kosara nechala přemístit jeho tělo do kláštera Prečista Krajinska, stala se jeptiškou a na vlastní žádost byla pohřbena vedle knížete. Kníže Vladimír byl prohlášen za svatého.